„Co si myslíte o interrupcích?“ Ptala se slečna, co píše o interrupcích bakalářku (na ekonomické fakultě zemědělské univerzity!).
„Co přesně Vás zajímá? Myslím si toho hodně.“ (Vykládám o tom dva dny na kurzu Postabortivní trauma a stejně se nevejde všechno.)
„No jako jaký máte na to názor…“
Začalo mi svítat: „Aha, vy chcete vědět, jestli jsem PRO-LIFE nebo PRO-CHOICE!“
…
Tak prosím, tuhle otázku mi nedávejte!
Je to otázka politická. Společenská.
Jsem psychoterapeutka. Nemám politické odpovědi. Netroufám si říkat, co je pro společnost správně.
Rozumím jednotlivým lidem (ženám) – a z tohoto úhlu pohledu „správně“ vůbec není tak jednoduché, jasné, buď a nebo…
Jsem PRO-OBOJÍ
Právo a možnost rozhodovat o svém životě i dětech, které budu či nebudu mít je velmi důležité. Jsem ráda, že ho v naší zemi máme.
Abychom mohli něco (tak velkého, jako je přivést na svět dítě a vychovat ho) opravdu (a s láskou) přijmout a podstoupit, potřebujeme mít i možnost odmítnout.
Ale byla bych šťastná, kdybychom toto právo vůbec nemuseli a nepotřebovali uplatňovat…
Právo rozhodovat zároveň znamená muset se rozhodovat. A nést zodpovědnost za rozhodnutí. Důsledky.
Někdy snáz projdeme výzvami, když se nezasekneme na rozhodování jestli a rovnou vkročíme do hledání jak.
Život je zázrak
Také to není rozhodování jen o jednom (vlastním) životě.
Podle mě je život zázrak, dar. Neumíme zařídit, aby byl, když se rozhodneme.
Pracovala jsem s mnoha ženami, co se snažily o miminko. I když dělaly všechno správně a nenašla se žádná překážka, stejně se to nedařilo. Dar nepřicházel. Nebo o něj přišly.
Proto si myslím, že zázraky bychom neměli odmítat. Neměli bychom ničit („přerušovat“), co nedokážeme stvořit. Měli bychom vždycky nejdřív hledat možnosti, JAK to přijmout, unést.
Jenže někdy je to strašlivě těžké.
Teoreticky se o tom dá vést dlouhá debata.
Skoro každý na to má názor.
Principy versus běžný život
V životě, v praxi jde o zcela individuální, osobní a veliké dilema, rozhodnutí, které ženu (a nejen ji!) může velmi hluboce zasáhnout v těle, psychice i duši.
Pro mě nejde o práva nebo principy, co je správně a jak by to mělo být.
Jde o hledání té nejlepší – i když většinou spíš méně špatné – cesty pro konkrétní ženu, život, situaci.
A pak další hledání: JAK to co nejlépe unést, jak jít dál s tím, co si vybrala.
Jsem moc ráda, že kdykoli se potkám s kolegy pečujícími o ženy v souvislosti s těhotenstvím, tuhle otázku nikdo nepokládá.
(Bohužel, naopak v médiích skoro žádnou jinou neznají.)
Pokud to vnímáte podobně a chcete vědět víc, zvu vás na akreditovaný Dvoudenní kurz Postabortivní trauma – nejen o rozhodnutých potratech, ale o všech ztrátách, dilematech, krizích a traumatech spojených s těhotenstvím – a o možnostech podpory a pomoci.