Kdysi jsem byla na krásném semináři o Vánocích u Prokopa Remeše – je to lékař – gynekolog a psychiatr, psychoterapeut a religionista a věnuje se hagioterapii – psychoterapii s využitím biblických příběhů.
Pan Remeš mluvil o tom, že podobně jako dnes, i v době kolem roku 0 bylo divné a bláznivé vidět nadpřirozené bytosti a mluvit s nimi. Také bylo velmi špatné těhotenství mimo manželství. A panenské početí bylo tehdy asi tak stejně běžné a pochopitelné jako dnes.
Mluvil o obyčejném muži, tesaři Josefovi, jemuž jeho mladičká snoubenka řekla, že je těhotná, že to je boží syn a dozvěděla se to od anděla. Josef věděl, že (s ním) těhotná být nemůže, a dávalo smysl se jí zřeknout: je úplně šílená… Kdo by si uvázal na krk blázna? A co když se to ještě zhorší?
Ale Josef ji přijal. I šílenou. I těhotnou s jiným. Vzal si jí, aby jí ochránil.
Dal přednost lásce před odsouzením a před strachem, nejspíš i strachem z odsouzení.
Nečekané těhotenství
Mě od té doby běží hlavou ještě jeden aspekt toho příběhu: těhotenství za velice nepříznivých okolností.
Panna Marie je v Bibli popisovaná jako žena oddaná Bohu – ale říkám si, že i tak byla nejspíš velmi překvapená a zaskočená, jaké konkrétní obrysy nabrala její touha být Bohu co nejblíž…
Říkám si, že za takových okolností, asi nebyla (hned) šťastná, blažená a těšící se na miminko. I když jí to řekl anděl – a věřím, že to byl ten nejcitlivější profík na předávání takových zpráv.
K tomu mají dnešní plastové testy a gynekologové ještě světelné roky daleko.
Znám mnoho žen, které když se dozvěděly o těhotenství, zoufale potřebovaly slyšet: “Neboj se. Nejsi sama!” Ale nikdo jim to neřekl. Místo toho slyšely: „A Vy si to chcete nechat?“ nebo „Rozhodni se jak chceš, je to na tobě.“
Marii Bůh dal těhotenství, které bylo “sociálně” velmi problematické. A jistě i vztahově – s Josefem. Jak mu to vysvětlí? Nezavrhne ji Josef? A co všichni kolem? Jak zvládne těhotenství – mladá, nezkušená… Jak se o dítě postará, jak ho vychová? JAK TO ZVLÁDNE?!?
A to tehdy ani netušila, jak velké, důležité, náročné a problematické tohle dítě bude až se narodí a dospěje. Jaké další velké zkoušky jí čekají…
Ano veliké výzvě
Marie – po prvním leknutí řekla ANO. Andělovi, který jí to zvěstoval. ANO Bohu, ANO životu – se vším, co jí nadělil v dobrém i zlém a co ještě dalšího přinese. Možná ukonejšená Boží podporou (“Pán je s tebou”), možná jen odevzdaná, opřená o důvěru a víru. Možná s velkým strachem, ale přece…
A pak bylo potřeba říct to Josefovi. Taková první malá zkouška.
Josef mohl odmítnout. Byl by zcela v právu, bylo by to jedině rozumné.
Představuji si, že asi byl naštvaný – jako asi každý chlap v podobné situaci. Na ni, na sebe, že se nechal podvést, na svět, na Boha, za takové zkoušky a těžké rozhodování. Určitě měl své plány a úplně jinou představu o manželství s Marií a jejich společném životě. Možná byl úplně vyděšený, jak to on zvládne. V jeho věku! Co řeknou sousedé! A se zvládne starat a vychovávat cizí dítě (Bůh ví po kom!). Nejspíš jí nevěřil. Není divu.
Dnešní Josef by nejspíš řekl: “Hele, buď rozumná. Tohle by nešlo, to si musíš nějak vyřešit. Mám tě rád, tak ti pomůžu a zavezu tě k doktorovi.” A možná i: “Buď ráda, že to takhle jde zařídit. Zapomeneme na to, jsem ochotný dělat, jako by se nic nestalo.”
V Bibli naštěstí znovu pomohl anděl – promluvil Josefovi do duše. “Věř jí, je to tak. Máš čestný úkol!”
Říkám si: jak by to asi dopadlo bez této intervence?
Ano nepochopitelnému, ne-rozumnému
I Josef řekl ANO.
Dal přednost lásce a důvěře, přijal bláznivou ženu navíc těhotnou s Bůh ví kým. Přijal její těhotenství, které bylo podle všech obvyklých měřítek špatně.
Přijal život jaký je a ne jaký si ho plánoval.
Velký příběh mohl pokračovat. Nebo vlastně vůbec začít.
Kdyby Marie zůstala sama, zavržená Josefem a vyhnaná z komunity, bylo by potřeba mnohem větších zázraků – nebo by to špatně dopadlo. Tehdy svobodné matky neměly šanci. Dnes nějak přežijí, ale nebývá to nijak snadné.
A co bylo dál? Žádná růžová budoucnost a umetená cesta.
Vánoční obrázek s miminkem v jesličkách skrývá také příběh o chybějících jistotách (domov, bezpečí, pohodlí, péče…), vyčerpání a porodu, který neproběhl podle přání.
Asi i na tehdejší poměry byly podmínky Ježíškova narození dost bídné. Rodiče dělali, co mohli. A naštěstí – jistě opět s Boží pomocí – všechno dobře dopadlo.
Pak velká sláva, vítání, královské dary… a pak pronásledování a útěk v poslední chvíli – zase bez zázemí a jistot, jen s Boží pomocí. Život skrytě v cizí zemi dokud nebezpečí nepominulo.
…
Právo rozhodnout se
Tak to celé se mi zdá, mimo jiné, jako příběh o přijetí ŽIVOTA.
Přijetí bláznivého, neobvyklého, nechtěného, nepochopitelného… A překonávání dalších obtíží a zkoušek, které následují.
Přijetí života jaký je.
(A to, že je nám na zvolené cestě dobře – nebo špatně – automaticky neznamená, že jsme se rozhodli dobře nebo špatně. I po dobrém, správném rozhodnutí přicházejí těžkosti.)
V životě občas přicházejí opravdu VELKÉ výzvy. Úplně mimo naše představy, plány a aktuální kapacity – a teď nemyslím jen nečekané těhotenství.
Máme právo říct NE. Můžeme se rozhodnout být rozumní a praktičtí. Dát přednost jistotám. Nejít do toho, zůstat kde jsme a být za to vděční a spokojení. Je to úplně v pořádku.
A nebo můžeme říct ANO – přijmout to vše, dobré, zlé i nepředstavitelné. I to je úplně v pořádku.
V obou případech neseme zodpovědnost, důsledky svého rozhodnutí.
Co potřebujeme, abychom mohli „říci životu ano“?
Nebýt na to sám
Odvážit se vstoupit do ANO jde mnohem lépe, když na to nejsme sami. Když nás někdo podpoří, řekne: „jsem s tebou, to zvládneme” – i když sám třeba zatím ani neví jak. V případě těhotenství toto potřebujeme především od partnera. Ale i když nikdo blízký takovou sílu a odvahu nemá, vždycky můžeme požádat o podporu někoho, kdo tomu rozumí. Terapeuta, kouče, průvodce, šamana… podle toho, komu důvěřujeme, kdo je nám svým přístupem k životu blízký a inspirativní. Někdy stačí jen slovo, pár vět, dotek, popostrčení… Někdy potřebujeme mít pocit, že jde někdo s námi a kryje nám záda delší čas.
Smysl
Potřebujeme tomu alespoň nějak rozumět, potřebujeme, aby nám to dávalo smysl.
Také, aby se ta výzva týkala nějaké pro nás důležité oblasti, hodnoty. Třeba podporovat život. Nebo svobodu. Lásku…
Na velké kroky potřebujeme velkou odvahu – nebo naději větší než strach. Takovou tu “Havlovskou” naději: ne že to určitě dobře dopadne, ale že má smysl do toho jít, ať to dopadne jakkoli.
Zdroje
Potřebujeme mít dostatek zdrojů. Vědomí osobní síly, sebedůvěru, zkušeností, ze kterých můžeme čerpat – abychom mohli věřit, že to zvládneme, zdoláme. A nebo, že zvládneme, uneseme, když se věci nepodaří, když přijdou další nepříjemnosti a důsledky.
Potřebujeme mít nějaké zázemí v životě, věci (i ty úplně materiální) o které se můžeme opřít.
A také zdravé, fungující tělo. Proto všechny krizové intervence začínají opečováním a podporou těla. Bez něj není síla, energie, bez něj se (v tomhle světě) nikam nedostaneme…
A možná ještě něco navíc
Zdá se mi, že ty největší výzvy možná nejde – nebo jde jen velmi těžko – zvládnout bez pomoci a podpory nějakého “externího zdroje”. Co nás přesahuje, zaplavuje či přemáhá, tím můžeme projít s pomocí něčeho nebo někoho, co nebo kdo nás přesahuje. A pomocí důvěry v tento Zdroj – který je milující a moudřejší než my.
Mnohdy tento „externí zdroj“ objevíme právě v časech těžkých zkoušek, ztrát či dilemat.
Nebo při setkání se zázrakem.
Moc vám přeji, ať nejste sami a v potřebné chvíli jste dost „blázniví“, abyste viděli “anděly”, co vás přišli podpořit.