Vánoce jsou tradičně časem radosti, oslav a rodinných setkání. Měli bychom se na ně těšit. Ale je obtížné těšit se a veselit, když zároveň prožíváte hluboký zármutek a vše kolem vám vaši bolest připomíná.
Ti, kteří během roku ztratili někoho blízkého, často zažívají velké „netěšení se“ na Vánoce nebo dokonce obavy z nich. Už předem tuší, jak moc bude jejich milý u společného stolu chybět. Jak moc smutná bude vzpomínka na loňské svátky, které tehdy byly ještě s ním.
Smutek a truchlení bývají ještě těžší, když na ně není čas a prostor. V období podzimního smrákání a Dušiček jde smutnit a vzpomínat docela dobře, ale když se všichni kolem baví a veselí, truchlící člověk se cítí ještě více sám. A mnohdy i trochu nepatřičně. Nechce okolí svým smutkem obtěžovat, kazit druhým náladu. Rozhodně nechce nikomu kazit Vánoce. Nechce, aby si někdo zapamatoval Vánoce takhle chmurné.
Jenže není možné dát si v truchlení „pauzu“ a vrátit se k němu po svátcích. A je velmi těžké i s truchlením prožít hezké Vánoční svátky a mít sílu i na radost a naději.
Vánoce bez dítěte
Pokud rodiče ztratí dítě, které se ještě nenarodilo nebo zemřelo během porodu, je to ztráta velmi hluboká a bolestná, ale pro okolí často neviditelná, neuchopitelná a nepochopitelná. Jejich děťátko nikdo jiný neznal.
Je velmi těžké takovou bolest sdílet.
Je nesmírně těžké být s takovou bolestí sám.
Vánoce jsou také oslavou nového zrození a naděje. Na každém kroku betlémy s Jezulátkem, všude koledy o tom, co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko.
Ženu, které to její děťátko zemřelo během těhotenství, bolí každé setkání s těhotnou, s kočárkem. S děťátkem přišla i o plány, sny. Jak bude chodit s bříškem v letních šatech nebo v zimě pod kabátem. Jak bude to svoje miminko vozit na procházky. Jak si s ním bude užívat, jak ho bude brát na hřiště, strojit ho, hrát si s ním, jaký budou mít život.
Rodiče malých dětí se na Vánoce těší spolu s nimi. Už předem si užívají představy, jak se jejich malým rozzáří oči u stromečku, jak budou společně mlsat a koukat na pohádky. Nastávající rodiče a těhotné ženy sní o tom, jak budou letošní Vánoce opravdu rodinné a radostné. Jak si je užijí – s malým „Jezulátkem“, s nejkrásnějším dárkem pod stromečkem.
Žena, které její děťátko zemřelo před narozením, během roku obchází parky a hřiště obloukem. Schovat se před Vánoci je ještě těžší. Zatímco všichni slaví rodinu, život a nový začátek, matka bez dítěte prochází svým osobním údolím smrti a beznaděje.
Utéct: raději žádné Vánoce
První rok po závažné ztrátě bývá nejtěžší. A s ním první Vánoce. Někteří to vyřeší útěkem: odjedou někam k moři nebo do hor, kde není televize ani mobilní signál, a sváteční tradice prostě vynechají. Nebo si vytvoří úplně nové, vlastní.
Dovolit si utéct, když jsou věci moc těžké, je úplně v pořádku. Někdy dokonce nezbytné.
Po prožité tragické ztrátě máte pocit jako po zemětřesení. Všude kolem jen ruiny, nic nefunguje jako dřív. Odjet někam pryč a nejdřív si odpočinout, než začnete ze sutin znovu stavět svůj život, může být dobrý nápad.
A nejspíš ten nový život bude tomu starému podobný jen trochu.
Proč tedy nezaložit úplně nové vánoční tradice? V tom už klíčí semínko obrácení se do budoucna, k životu a naději.
Zůstat: se smutkem i s radostí
Pozůstalí rodiče mají někdy provinilý pocit, když je něco rozveselí, když si užijí nějakou hezkou chvíli. Jako by tím byli nějak nevěrní památce svého dítěte. Jak se mohu ještě někdy radovat, když se stala taková hrůza?!
Křečovitá snaha veselit se alespoň kvůli ostatním jen zbytečně vysiluje.
Uzavírání se do smutku a samoty může vést až k depresi.
Není to chyba Vánoc, že na vás vaše bolest více doléhá. A není to vaše selhání, že se nedokážete radovat podle obvyklých očekávání.
Prázdné místo
Co poradit vám, kterým bude o letošních svátcích už navždy někdo chybět?
Při plánování slavnostní výzdoby, programu a menu myslete i na svůj zármutek. Počítejte s tím, že to letos bude náročnější, a tedy na sebe nebuďte příliš nároční vy.
Dopřejte si „odlehčenou verzi“ oslav: vypusťte všechna setkání a aktivity, které vás vysilují a nepodporují. Nebo je alespoň zkraťte a rozložte do více dnů. Některé návštěvy můžete nechat na později, někomu jen zatelefonovat nebo poslat pohlednici.
Nechte ve svém domově, ve svém srdci i mysli místo pro vzpomínky, jemné pozdravy i slzy pro toho, kdo vás opustil, včetně nenarozeného dítěte. I když vaše děťátko není živé, patří do vašeho života. Mělo být s vámi – a může být, alespoň symbolicky.
Můžete i pro ně připravit nějaký dárek. Jen pro ně zapálit svíčku nebo prskavku na nejvyšší větvičce. Jen pro ně zazpívat koledu. Nebo třeba nerozsvítit světýlka (jako se nechává vlajka na půl žerdi). A nemusíte to nikomu vysvětlovat. Pokud chcete, bude to jen vaše tajemství.
A pak si dovolte i nějakou radost. Nějaké potěšení, povzbuzení. Něco příjemně svátečního. Třeba si poslechnout koncert, uvařit svařák, zkusit upéct superzdravé cukroví… Zasloužíte si to a potřebujete to, abyste měli sílu zahojit se.
Pokud dopřejeme truchlení jeho místo a čas, je možné pak v jiném čase a na jiném místě prožívat i jiné věci. Dokonce i o pár minut později ve vedlejším pokoji.
Je možné prožít Vánoční svátky s pietou, smutkem a loučením se se sny, které se nesplnily – a zároveň i s trochou radosti a mile sváteční nálady.
Světový den uctění památky zesnulých dětí
připadá každý rok na druhou prosincovou neděli. Tento den vždy v 19 hodin místního času zapalme svíčku a vyjádřeme tak podporu a soucit truchlícím rodičům, jejich blízkým a přátelům.
Vlna světla, která takto přejde celý svět je vzpomínkou na děti, které měly příliš málo času na tomto světě, a zároveň symbolem naděje.
Článek byl publikován na on-line portálu o sebepoznání Psychologie.cz, kde ho předplatitelé mají k dispozici také v audioverzi k poslechu.